Výročí 75.let výstavby objektu vz.37 č.10 na Kočičáku

Píše se datum 3. listopadu 1937 a chladným ránem se do strmého kopce nad městem Chomutov pomalu šplhá nákladní vůz Praga AN s pražskou poznávací značkou, na jehož bočnicích se vyjímá bílý nápis „Raynar a Balzar a. s.“ V dýmu benzinového motoru za sebou v dáli nechává koňský povoz, na jehož žebřiňáku sedí několik urostlých mužů, s nohama přes okraj, vrásčitými obličeji ošlehanými sychravým podzimním počasím, a pohledem, který více než zřetelně vystihuje obraz doby, poznamenané nedávno těžce překonané hospodářské krize

Zanedlouho stahuje vozka pár koní vpravo z hlavní silnice a povoz se ocitá na staré, děravé cestě do obce s německým názvem Sperbersdorf. Neujedou však ani sto metrů a hlasitý povel, proříznuvší okolní ticho a jemnou mlhu, zastavuje spřežení. Muži vyskakují, berou do ruky pracovní náčiní a ubírají se mokrou trávou přes louku k místům, odkud se ozývají známé hlasy. Koňský povoz je nenápadným průsekem v remízku následuje, zabořujíc svá loukoťová kola do nočním deštěm změklé půdy.
Po pár krocích se mlha rozestupuje a před dělníky se ocitá desetimetrový průsek v širokém remízku, v němž už mezi pařezy přešlapuje muž v brigadýrce a nažehlené uniformě se zápisníkem v ruce. Za ním kráčí stavební vedoucí, který před chvílí dorazil nákladním vozem na místo. Oba se zastavují u betonových hranolů zapuštěných do země a nad něčím rozmlouvají.
Vlhký vzduch, jimž proniká ostrý zápach dýmu vznášející se nad včerejším spáleništěm, zanedlouho protínají údery krumpáčem a šum lopat nabírajících rázně kila zeminy.Ti kdo nekopou přes metr hlubokou jámu do kamenité půdy propletené kořeny stromů, skládají potřebný materiál z nákladního vozu a žebřiňáku, nebo montují dohromady části vysoké dřevěné ohrady. Po složení nákladu se auto otáčí a s hlasitým zaburácením motoru se ubírá opět zpět k městu, odkud zanedlouho přiveze další náklad ocelových tyčí, dřevěných prken, štěrku, písku nebo cementu. Do odpoledních hodin tak vyrůstá kolem čím dál větší jámy deponie veškerého potřebného materiálu.
Druhý den ráno přijíždějí na místo truhláři. Každý z jiného koutu mladé Československé republiky, odkud je vyhnala vysoká nezaměstnanost a nedostatek práce. Vůni čerstvého řeziva místy přebíjí pach tabákového kouře. Během několika desítek minut vyrůstají uvnitř veliké jámy dřevěné příčky, vztyčují se trámky a stloukají prkna. Vše je za ohlušujícího chodu dieselového agregátu, a právě spouštěné míchačky betonu, ještě několikrát přeměřeno. Následuje příprava ocelové výztuže a její umisťování mezi stěny dřevěného bednění.
Následujícího dne ve večerních hodinách začíná první noční směna se samotnou betonáží objektu. Je odlita zkušební krychle, která je ráno odeslána do laboratoře k ověření pevnosti betonu. Celou noc je mezi postupně doplňované části dřevěného bednění lit kvalitní beton s obsahem speciálního cementu, který netuhne tak dlouho, jako za použití ostatních druhů dosud známého cementu. Beton je ihned upěchováván a prokládán pruty ocelové výztuže.
Práce tímto způsobem pokračují celý následující den a noc dokud není v dopoledních hodinách , dne 5. 11. 1937, upěchována poslední vrstva betonu.
I přes to, že hrubá stavba již stojí, schází k úplnému dokončení stavby završit terénní úpravy v okolí. Práce na rozebírání vnějšího bednění a chlazení čerstvého betonu vodou však zaberou ještě několik dní.
Již za pár dní v časných ranních hodinách přijíždí na místo stavby, hlídané mimo jiné vojenskou hlídkou, nákladní automobil naložený kamením větších rozměrů a vykládá ho těsně před čelní stěnu objektu. Jiní dělníci pracují na terénních úpravách pod pravou střílnou, neboť sklon svahu by mohl zapříčinit v případě války podstřelení objektu. Kolem pravé poloviny pevnůstky tak postupně vyrůstá rukama
několika málo dělníků pro tento typ objektu atypický násep, vysoký v některých
místech až do poloviny světlé výšky stavby. Ve stejnou dobu vzniká také vysoký čelní zához, který si vyžádá díky sklonu terénu o několik nákladních automobilů se zeminou více než u běžných staveb.
Během několika dnů tak v úseku K-51 tvořící podkrušnohorskou linii vyrostl uprostřed louky další, již desátý objekt lehkého opevnění, dělníky lidově nazývaný Řopík.

Kdo ví, jestli se někdy alespoň jeden z mužů otočil při odchodu za dalším náročným úkolem k úpatí vrchu Hutberg, těsně vedle potoka Pfafenn, za desátým objektem, který měl v případě války bránit Chomutov před náhlým vpádem nepřítele a pomyslel si, stírajíc kapky potu z čela, co se s objektem stane během několika let, nebo desetiletí.
Ani jeden z oněch mužů však netušil, že již za necelý rok bude spolu s jinými stát tváří v tvář válce, s tíhou na prsou, svírajíc zbraň s uspokojivým tušením v duši, že jeho práce nakonec splní svůj účel.
Avšak během krátkého okamžiku se list dějin obrátil. Osud Řopíků se nenaplnil. Zůstaly jako nepopsané knihy, nesoucí si obrovský tíživý nadpis HRDOST A SVOBODA, čekajíc donekonečna až do nich někdo vepíše první čárku… Byly vydány napospas tomu, proti komu měli vzdorovat.
Postupem času odešli jak dělníci a vojáci, tak také okupanti. Nikdo neunikl svému osudu. Sperbersdorf byl přejmenován na Hrádečnou, vrch Hutberg na Strážiště a vrch Katzenhubel na Kočičák, průseky v remízkách opět vyplnily vzrostlé olše a vysoká tráva.
Jen Řopík číslo 10 stojí jako chladná betonová mohyla, připomínající vážnost a složitost doby svého vzniku, pořád nehnutě na svém místě, stále čekajíc, až do něj někdo vepíše historii…

Už sedmdesátpět let…

(archiv muzea Na Kočičáku)

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

pridej-se-k-nam