OPEVŇOVACÍ PRÁCE REALIZOVANÉ NA CHOMUTOVSKU V LETECH 1937-1938

  1. Charakteristika mezidobí do zahájení dalších opevňovacích prací

Příchod roku 1937 byl spjat se vznikem nové koncepce lehkého opevnění. Dosavadní zkušenosti a poznatky z opevňovacích prací byly shrnuty do projektu LO vz.37, který znamenal značný kvalitativní posun v úrovni čs. pevnostní výstavby na obranu proti možné agresi. Nový projekt byl schválen 5.ledna 1937.

Na přelomu let 1936 a 1937 byly formulovány základní zásady, jimiž se v roce 1937 a následujících letech měla výstavba LO řídit. Především bylo nutno, aby palebná přehrada zbraní, působících z objektů LO, byla natolik dostačující, aniž by bylo nutno kalkulovat s dalšími jednotkami a palebnými zdroji ve volném terénu. Linie LO měly vést spolehlivou obranu na místě proti přesile po dobu několika dní. Na důležitých směrech měla být vytvořena dostatečně hluboká obranná uskupení.

Opevňování v roce 1937 se řídilo již řadou zkušeností z předchozího roku. Negativně se v roce 1936 projevila zejména velká územní rozsáhlost úseků jednotlivých vojenských stavebních dozorů. Velké zatížení velitelů stavebních úseků VSD se projevilo v tom, že některé úkoly jimi nemohly být účinně v plné míře zvládnuty. Objektivní nedokonalosti dosavadního typu objektu LO byly řešeny všestrannou stavební variabilností nové koncepce LO.

Bylo rozhodnuto, že organizace výstavby LO v roce 1937 bude změněna. Dosud byla v převážné míře výstavba LO centralizována v rámci Zemských vojenských velitelství. V oblasti ZVV Praha měla být taktická stránka prací zcela přenesena do pravomoci velitelství sborových oblastí. Technické otázky měly být zčásti centralizovány u ZVV Praha a částečně decentralizovány na velitelství ženijního vojska sborů. V následujícím období však přesto hlavní míra ekonomicko-technické problematiky spočívala na VŽV sborů. Otázka celkového schválení prací náležela do kompetence ŘOP. Dále byl položen důraz na větší zainteresování ostatních vyšších velitelství, tedy velitelství divizí, brigád a praporů, v jejichž pásmu se lehké opevnění nalézalo. Počátek roku 1937 měl být využit v celkovém měřítku k všestranné přípravě na budování nových čar a zesílení již dokončených.

V rámci stavebního úseku LO vz.36 č.V na Chomutovsku byla veškerá činnost završena kolaudačním řízením v obou podúsecích a konečným zúčtováním s oběma podnikateli, které bylo uzavřeno v listopadu 1937. Ještě před koncem roku 1936 převzaly objekty částečně a po Novém roce zcela Vojenské správy budov. Vojenská správa budov 67/I. Kadaň spravovala celý stavební podúsek V.a Kadaň. Sousední podúsek V.b Chomutov náležel Vojenské správě budov, Chomutov. Vojenské správy budov odpovídaly za technický stav objektů, za jejich údržbu vnitřního vybavení. Revidování stavu zastíracích prostředků prováděl vojenský pracovní oddíl pěšího pluku č.46 a příslušníci vojenských strážních oddílů.

Pro úplnost lze uvést, že případné zodolňování budovaných objektů LO vz.36 již nepřicházelo vzhledem k proponované výstavbě nového typu LO v úvahu. V této souvislosti obdrželo Velitelství ženijního vojska I.sboru pozoruhodný návrh od chomutovské kanceláře Stavební obchodní společnosti Otakar Tomšík a spol., Praha-Modřany na doplnění LO vz.36 odolným protileteckým krytem s menšími skladovacími prostory pro různý materiál. Tento návrh byl pochopitelně zamítnut s odůvodněním, že pro rok 1937 je řešen zcela unifikovaný projekt nového typu opevnění.

  1. Základní nástin objektů LO vzor 37

Konstrukce objektů LO vz.37 byla vůči objektům z roku 1936 celkově mohutnější a odolnější. Jako předloha byla použita osvědčená konstrukce pěchotních srubů těžkého opevnění. Objekty LO vz.37 byly postupně vyprojektovány v pěti základních variantách A, B, C, D a E, z nichž A, D a E byly na Chomutovsku realizovány. Praktická variabilnost umožňovala za použití typizovaných prvků vytvořit přes 100 různých konstrukčních variant základních typů. Lze konstatovat, že linie LO vz.37 bylo možné projektovat do jakéhokoli terénu.

Nejrozšířenější byl oboustranný typ A. Tento objekt byl budován s dvěma bojovými prostory. Kulometné střílny s ocelolitinovými rámy obou prostorů byly orientovány vlevo a vpravo k podélnému ostřelu přilehlé linie a předpolí. Palebný sektor střílen, směřujících do palebné přehrady, zasahoval vždy několik set metrů před linii tak, aby byl využit účinný dostřel kulometů, t.j. 800 – 1 200 m. Každý objekt současně palbou chránil několik sousedních. Ochranu před ostřelováním a pozorováním střílen, působících do palebné přehrady, poskytovalo prodloužení čelních stěn. Osy obou střílen typu A svíraly úhly o hodnotách 120°, 140°, 160°, 180°, 200° a 220°. Úhlové uspořádání os střílen se projevilo u všech uvedených variant (kromě A 180) podélným lomením objektu, což zaručovalo souvislé vedení trasy linie, ovlivněné tvarem terénu při zachování palebné návaznosti. Horizontální rozmezí střílen bylo 60°.

Podélným lomením nebo zešikmením mohly být objekty maximálně přesně situovány do svažitého terénu, při zachování plného rozsahu palby střílen.

Neméně zajímavé jsou další dva typy LO vz.37 použité na Chomutovsku – D a E. Typ D je zastoupen třemi objekty. Tento typ byl budován pouze s jednou střílnou, směřující do palebné přehrady nebo vedoucí kosou palbu. Podle směru střelby vlevo nebo vpravo se tento typ dělil na variantu D 1 – pravý a D 2 – levý. Objekt LO vz.37 D 1 (č.1, stavební úsek K-50) shodou okolností v pořadí první objekt tohoto typu na Chomutovsku, stojí pod svahem kopce Špičák u bývalé obce Mikulovice. Nedaleko odtud na úpatí Královského vrchu, při okresní silnici severozápadně od Kadaně byla vybudována zrcadlově obrácená varianta LO vz.37 D 2 (č.6, stavební úsek K-50). Třetí a poslední LO vz.37 typ D 1 (č.6, stavební úsek K-51) tvoří součást opevněného uzávěru u Krásné Lípy.

Typ E LO vz.37 byl na Chomutovsku použit dvakrát. Jeho jediná kulometná střílna vedla vždy čelní nebo kosou palbu proti směru útoku nepřítele. Ukázkou jeho klasického umístění v terénu je objekt č.4a, stavebního úseku K-50, stojící za Mikulovicemi. Kulomet instalovaný v jeho střílně uzavíral mělký úvoz s Prunéřovským potokem mezi dvěma objekty typu A, jejichž palby nepokrývaly celou plochu úvozu.

Atypicky byl řešen druhý objekt LO vz.37 E č.8 stavebního úseku K-51 v prostoru uzávěru u Krásné Lípy severně od Chomutova. Tento objekt čelně ostřeloval údolí, které nebylo pokryto palbami ostatních objektů uzávěru. Jeho týlová část byla doplněna chodbou, kryjící vstup proti zavalení zeminou, sesouvající se z prudkého svahu, na němž byl objekt situován.

Z hlediska odolnosti byly objekty LO vz.37 budovány ve dvou odolnostních stupních. Objekty tzv. normální odolnosti měly odolávat zásahům děl ráže 10-10,5 cm. Mohutněji dimenzované, zesílené objekty odolávaly palbě děl 15-15,5 cm.

Nejpočetněji jsou na Chomutovsku zastoupeny zesílené objekty typu A – 180, situované v otevřených prostorech, či na místech, kde se předpokládala silná nepřátelská dělostřelecká palba. Nejvíce jich bylo soustředěno na přehrazení volného prostoru mezi Prunéřovem a Černovicemi. Další lze nalézt u Zaječic a Vrskmaně. Síla čelní stěny těchto objektů dosahovala 120 cm.Tato hodnota mohla být vzhledem k ohrožení i vyšší. Nejmohutnější čelní stěna zesíleného objektu na Chomutovsku měří až 127 cm.

Základní parametry objektů LO vz.37 (údaje v cm)

tabulka č.5

Typ objektu Tloušťka stěny Tloušťka stropu Tloušťka kamenné rovnaniny
  čelní boční týlová    
LO vz.37 N 80 60 50 60 100
LO vz.37 Z 120 80 80 100 150

 

Typy D 1, D 2 a E byly na Chomutovsku realizovány pouze v normální odolnosti.

Vysoká úroveň konstrukce LO vz.37 se projevila i ve vnitřním vybavení. Do základních součástí vnitřního vybavení objektů lze zahrnout ventilační soupravu, t.j. ruční klikový ventilátor se sacím potrubím, lapače zplodin nad střílnami s ventilačními výdechy, zrcátkové periskopy plně otočné a výsuvné, osazené ve stropních deskách objektů a pevnostní lafetace zbraní s kompletním příslušenstvím.

Pro vyzbrojení byly určeny běžné lehké kulomety ZB vz.26. Výtečné takticko-technické parametry této zbraně umocňovala, vzhledem k potřebám boje v opevnění, její montáž do speciální lafetace pro objekty LO vz.37. Tzv. Úplná lafeta LO vz.37, montovaná ve střílnách, umožňovala vedení velmi přesné palby. Jako nouzové řešení mohl být použit také velmi jednoduchý střílnový závěs lehkého kulometu. Pomocí uvedeného zařízení, kromě jednoduchého závěsu, mohla být vedena i nepřímo mířená palba za snížené viditelnosti (např.: za noci a mlhy, či zadýmování bojiště). Palbu s nepřímým mířením umožňovaly předem vyměřené body v palebném vějíři každé střílny, zanesené v palebném plánu, po kterém se pohyboval ukazatel, spojený s lafetací. Tento způsob palby závisel na dobrém zastřílení zbraní na jednotlivé body a na údajích místního pozorovatele. V místech, kde byla nutná mohutnější palba, musely být použity také těžké kulomety vz.7/24 nebo vz.24.

Blízká obrana týlu objektů a přímá obrana vstupů, téměř neexistující u objektů z roku 1936, byla v konstrukci LO vz.37 možná několika způsoby. Pokud by útočník ohrožoval týlové části objektů, mohly osádky vypouštět vně objektu ruční granáty. K tomu měly sloužit tzv. granátové skluzy – šikmo, se spádem k venkovní části objektu, zabetonované roury s rychlouzávěrem. Vstup byl kryt dvěma typy dveří, mřížovými a pancéřovými. Proti mřížovým dveřím se na vnitřní stěně nacházela tzv. vchodová střílna pro krátkou ruční zbraň s vertikálně posuvným uzávěrem. Vlastní vstup byl zalomen, aby nebylo možné vést palbu přímo do objektu. Kryly jej pancéřové dveře s uzavíratelným průzorem.

Pro obsluhu zbraní a zařízení oboustranných objektů typu A byla určena bojová osádka v síle 7 mužů. Dva působili jako střelci z kulometů, další dva zastávali funkci pomocníků. Periskopické pozorování a řízení palby prováděli rovněž 2 muži. Poslední vykonával obsluhu ventilátoru, zajišťoval obranu vstupu a zásobování. Osádce velel poddůstojník – pozorovatel. Jeho zástupce také poddůstojník byl rovněž pozorovatel. Jednostřílnové objekty D a E obsazovala čtyřčlenná bojová osádka.

Objekty LO vz.37 celkově vytvářely předpoklady pro větší efektivitu obranného boje než objekty LO vz.36. Daleko lépe byla u nového typu objektu pojata odolnost a pasivní bezpečnost osádek, zdůrazněna byla rovněž blízká obrana, zastírání a zracionalizován byl systém paleb, založený na vytváření palebné přehrady bočními palbami se vzájemným palebným krytím. Čelní a kosé palby byly využity výjimečně pouze na příhodných místech.

Více než předchozího typu bylo nutné v případě objektů LO vz.37 dodání a instalování speciálního vnitřního vybavení. Nezbytné součásti výbavy i ostatní materiál by maximálně usnadňoval obráncům boj a pobyt v opevnění.

I v případě tohoto objektu vyplynula v kritickém období září roku 1938 určitá negativa. Nepříznivé byly v řadě případů hodnoceny možnosti spojení mezi objekty a absence důležitých komponentů vybavení. Nutno dodat, že otázka spojení a také protichemické ochrany byla společným problémem obou typů LO. Určité polemiky o vhodnosti bočních paleb vyvolávala, veliteli obranných úseků s lehkým opevněním poukazovaná, mělkost palebné přehrady a palebná provázanost 1., 2., popřípadě i 3.sledu linií LO vz.37,

Přesto konstrukce LO vz.37 podstatně zvýšila a vyztužila odolnost téměř všech pohraničních i vnitrozemských úseků, jejichž úkolem bylo usnadnění obrany, případně ústupových bojů, polním jednotkám Čs.armády.

Na mnoha místech státu vznikly v letech 1937-1938 rozsáhlé nové linie, objekty LO vz.37 zesilovaly sestavu TO a dříve vybudovaná pásma LO vz.36.


  1. Vývoj výstavby objektů LO vzor 37

Uvědomíme-li si vývoj opevňovacích záměrů na Chomutovsku i v celém Podkrušnohoří, zjistíme, že v průběhu roku 1937 se význam tohoto prostoru pro obranu značně změnil. Na počátku, v roce 1936, figurují přípravy na výstavbu TO na hřebeni hor, jehož úkolem měla být pevná obrana. Poté byla obranná čára podstatně méně odolných objektů LO vz.36, posunutá do podhůří. V roce 1937 byla za důležitější uznána obrana na čáře Budyně nad Ohří – Louny – Postoloprty – Kryry – postavení v Tepelských vrších, čímž se tzv. hlavní obranné postavení (HOP) posunulo ještě dále do vnitrozemí. Území Chomutovska mělo být spolu s podstatnou částí Podkrušnohoří, podle rozhodnutí z roku 1937, doplněno novými objekty pouze v minimální nejnutnější míře.

Bylo rozhodnuto, že objekty LO vz.37 měly být vytýčeny pouze řídce v jednom sledu. Především se mělo dbát na to, aby nové objekty byly předsunuty před objekty LO vz.36 přímo do jejich palebných sektorů. Tímto opatřením mely být využity velké odměrové rozsahy střílen LO vz.36. Objekty LO vz.37 tak vyztužovaly a zcelovaly obrannou čáru, zatímco palby LO vz.36 zvyšovaly hloubku obrany. Počet objektů, které měly vyztužit linii Kadaň – Bílina byl limitně stanoven, maximálně na 100.

Taktický dohled a technický dozor zůstaly ve vztahu k pracím v roce 1936 téměř nezměněny. Na úrovni jednotlivých úseků LO byla nově upravena organizace Vojenských stavebních dozorů.

Taktickým dozorem byl v oblasti Chomutovska opět pověřen velitel 2.pěší brigády plk.pěch. František Kravák ve funkci Nadřízeného taktického dozoru.

Z hlediska organizace VSD plk.pěch. F.Kravák navrhoval, aby práce v celém prostoru Kadaň – Chomutov byly podřízeny jedinému důstojníkovi VSD. Jako důvod uváděl malý počet budoucích revidovaných stavenišť objektů a také to, že pěší pluk č.46, od kterého byla vybrána část personálu VSD, trpěl absolutním nedostatkem důstojníků. Pro výkon funkce VSD byl navržen plukovníkem F.Kravákem škpt.pěch.Václav Memulka.

Uvedený návrh nebyl velitelstvím I.sboru akceptován, protože v nově vypracované Organizaci vojenských stavebních dozorů pro polní opevnění 1937 byl položen důraz na krátkost úseků, do délky 10 km, která umožňovala kvalitní výkon dozoru. Výše navrženou organizací by byla délka úseku překročena o více než 10 km v značně členitém terénu. Z toho důvodu byly ustaveny dva Vojenské stavební dozory v Chomutově a v Kadani.

Výstavba objektů LO vz.37 na Chomutovsku byla rozdělena na dva stavební úseky označené K-50 Kadaň a K-51 Chomutov. Částečně na pravém křídle úseku K-51 na Chomutovsko zasahoval také stavební úsek K-52 Most.

Složení VSD ve stavebních úsecích K-50 a K-51 a funkční zařazení jejich příslušníků je patrné z následujícího přehledu.

Personální složení Vojenského stavebního dozoru K-50 Kadaň

Velitel VSD: škpt.pěch. Václav Memulka (přidělen od pěšího pluku č.46 Chomutov)

Přidělený personál a jeho funkční zařazení:

čet.asp. Josef Flekal, betonář (přidělen od pěšího pluku č.11 Písek)

čet.asp. Rudolf Šaravec, kreslič (přidělen od pěšího pluku č.46 Chomutov)

des. Miroslav Kraus, betonář (přidělen od pěšího pluku č.46 Chomutov)

svob. Václav Verner, betonář (přidělen od pěšího pluku č.46 Chomutov)

voj. Václav Jungman, betonář (přidělen od pěšího pluku č. 46 Chomutov)

voj. Norbert Anděl, betonář (přidělen od pěšího pluku č.46 Chomutov)

 

Personální složení Vojenského stavebního dozoru K-51 Chomutov

Velitel VSD: škpt.pěch. Václav Bally (přidělen od pěšího pluku č.46 Chomutov)

Přidělený personál a jeho funkční zařazení:

ppor.pěch. Antonín Kaftan, technický dozor (přidělen od pěšího pluku č.11 Písek)

ppor.pěch.pres.sl. Josef Novotný, zařazení nezjištěno (přidělen od pěšího pluku č.46 Chomutov)

čet.asp.ing. Zdeněk Havelka, betonář (přidělen od dělostřeleckého pluku č.105 České Budějovice)

čet.asp. Ladislav Smutný, kreslič (přidělen od pěšího pluku č.46 Chomutov)

čet.asp. Bohuslav Kříšťa, písař (přidělen od pěšího pluku č.46 Chomutov)

Pozn.: Zpracováno na podkladě: VHA, fond Velitelství I.sboru, kart.č.237, Složka: Aspiranti na polním opevnění 1937.

Oba VSD podléhaly v taktických záležitostech veliteli 2.pěší brigády v Chomutově a v technických záležitostech přímo veliteli ženijního vojska I.sboru úseků K-50 Kadaň a K-51 Chomutov byly přičleněny k Hospodářské správě pěšího pluku č.46. Veliteli VSD byli ve výkonu dozoru nápomocni hlavně ti příslušníci VSD, zařazení jako betonáři, kteří dohlíželi přímo na betonování jednotlivých objektů.

Trasu kadaňského a chomutovského stavebního úseku vytýčil plk. pěch. František Kravák, velitel 2.pěší brigády.

Stavební úsek K-50 obsahoval původně pouze 19 objektů (č. 1-19), vytýčených v prostoru mezi obcí Mikulovice severozápadně od Kadaně a Kralupy u Chomutova. Tyto objekty zesilovaly a doplňovaly obrannou čáru z roku 1936. Původně se jednalo o 17 objektů v normální odolnosti a o dva zesílené objekty. Již po zadání prací však Nadř. takt. dozor žádal 21.srpna 1937, aby bylo 10 objektů v normální odolnosti, na pravém křídle úseku K-50 v otevřeném terénu jižně od Kralup u Chomutova, zesíleno. Terén v těchto místech poskytoval možnost pro přímou dělostřeleckou palbu proti objektům. Zesílení objektů bylo skutečně krátce poté odsouhlaseno, takže počet zesílených staveb se zvýšil na 12.

Ještě dodatečně z taktických důvodů, došlo k vytýčení dalších třech staveb. Byly to objekty LO vz.37 E č.4a, A-180 č.6a a A-180 č.7a. Rozsah úseku dosáhl definitivního počtu 22 objektů.

Objekty v uvedeném úseku byly vytýčeny formou tzv. clony, tedy v jediném sledu. Z projekce trasy nových objektů a z dodatečného vytýčení objektů č.4a, 6a a 7a lze usuzovat na snahu, aby osádky objektů LO vz.37 mohly vést obranu i po vyřazení méně odolných starších objektů, na něž byly zčásti palebně vázány.

Stavební úsek K-51 byl koncipován jako výztuha obranného klínu před Chomutovem. Na trase dané objekty z roku 1936 bylo zpočátku uvažováno s 26 objekty LO vz.37, které vytvářely souvislá, ale nespojitá pásma v obranné čáře. Nejvýznamnější změna se uskutečnila v prostoru obce Otvice, jižně od Jirkova, kde původně dva navrhované objekty LO vz.37 typu D1 a D2 nahradilo vytýčení jednoho objektu LO vz.37 A-120 v zesíleném provedení. Definitivní počet objektů byl tedy stanoven na 8 zesílených a 17 v normální odolnosti, celkem tedy 25 staveb (č.1, 1a, 1b, 2-16, 18-24).

Pro úplnost lze dodat, že plk.pěch. F.Kravák, Nadříz. taktický dozor navrhoval v druhé polovině července 1937 také vybudování chaty pro příslušníky stráží a osádek objektů ve stavebním úseku K-51. Navrhovaná chata měla být situována nedaleko okresní silnice, vedoucí k obci Krásná Lípa severně od Chomutova, severovýchodně od kóty 547. Návrh nebyl realizován vzhledem k blízkosti stálé posádky II. a III. praporu pěšího pluku č.46 v Chomutově.

Vytýčené stavby měly opět realizovat civilní stavební firmy. Výběrové řízení s neveřejnou soutěží a vyzváním několika spolehlivých stavebních firem bylo obdobné jako v roce 1936.

Velitelství ženijního vojska I.sboru vypracovalo v červnu 1937 v době před zadáním prací předběžné rozpočty nákladů na realizaci obou úseků. Tato předběžná kalkulace vyzněla tak, že náklady na stavbu úseku K-50 dosáhly částky 917 000 Kč. Do kalkulace nebyly však ještě zahrnuty změny objektů z normální na zesílenou odolnost a tři dodatečně vytýčené objekty. Náklady na stavbu objektů úseku K-51 činily podle předběžné kalkulace VŽV I.sboru 1 359 000 Kč. V tomto rozpočtu nebylo zahrnuto ještě vypuštění dvou objektů typu D a jejich nahrazení objektem LO vz.37 A-120 zesílením.

Předmětem uvedené předběžné kalkulace byly i další výdaje spojené se stavbou. Například v rámci stavebního úseku K-50 dosáhly tzv.náležitosti velitele VSD, aspirantů, stráží a přidělených vojínů, dále náklady na cestovné při služebních cestách velitele VSD k VŽV a k velitelství I.sboru částky 24 178 Kč.

Velitelství ženijního vojska akceptovalo nabídkové ceny následujících dvou firem, které získaly zakázku na realizaci objektů LO vz.37 ve stavebních úsecích K-50 Kadaň a K-51 Chomutov.

Stavba 22 objektů LO vz.37 stavebního úseku K-50 Kadaň byla zadána dne 23.července 1937 zadávacím listem VŽV I.sboru č.j.70.481/Taj.-žen. 1937 Stavební společnosti dříve Hrůza a Rosenberg, společnost s.r.o. v Praze II, Klimentská ul. 32.

Realizaci sousedního stavebního úseku K-50 Chomutov měl provést podle zadávajícího listu pod č.j.70.482/Taj.-žen. 1937 z téhož dne Josef Štambachský, stavitel v Chomutově II.

Přestože Stavební společnost inženýrů Hrůzy a Rosenberga zpracovala 2.srpna 1937 Stavební program pro svůj úsek, s prvním pracovním dnem 1.srpna 1937, počátek prací je datován již ke dni 28.července 1937. Stavební program firmy předpokládal ukončení všech prací do 30.října 1937, tedy v souladu s lhůtou stanovenou zadávajícím listem VŽV I.sboru.

Stavební program stanovoval postup prací od stavenišť v západní části úseku v prostoru obce Mikulovice východním směrem do prostoru Kralup u Chomutova. Vlastní betonáž objektů byla závislá na včasném dodání ocelolitinových součástí staveb. V týdnu od 15. do 21.srpna 1937 mělo dojít k betonáži prvních dvou objektů (č.1 a č.2). Vzhledem k tomu, že dodávka ocelolitinových součástí objektů, tedy tzv. výstroj a výzbroj (střílnové rámy, periskopické trubky, granátové skluzy, apod.) došla se zpožděním dne 23.srpna 1937 byla betonáž objektů posunuta. V termínu, tedy do 14.srpna 1937, byla dodána první část železné výztuže pro staveniště v západní části úseku. Stavební program předpokládal, že do konce měsíce srpna bude vybetonováno již prvních 6 objektů. Kvůli opožděné dodávce ocelolitinových komponentů staveb byly do poloviny září dokončeny, tedy vybetonovány, teprve první tři objekty (č.1, 2, 3), z nichž jako první byl vybetonován objekt LO vz.37 A-160N č.2 dne 1.září 1937, jenž se stal prvním realizovaným objektem tohoto typu na Chomutovsku.

Do 15.října 1937 bylo ve sledovaném úseku vybetonováno 10 objektů, 8 objektů tytu A a oba objekty typu D. Díky dobrému postupu prací bylo konstatováno, i přes zpožděné dodávky ocelolitinových součástí, že betonáž 19 původních objektů úseku bude hotova k datu 15.listopadu 1937.

Dne 10.listopadu dorazila do místa určení poslední část ocelolitinových komponentů pro objekty č.17-19 a pro tři dodatečně vložené objekty č.4a, 6a, a 7a.

Betonáž všech 22 objektů úseku K-50 se podařilo zcela realizovat do konce roku 1937. Po betonáži následovaly terénní práce v okolí objektů, osazování dalších částí vnitřního vybavení a zastírací práce.

V polovině února 1938 byly všechny objekty zcela dokončeny a zamaskovány. Ukončení všech prací v úseku je datováno ke dni 15.března 1938.

Chomutovský stavitel Josef Štambachský zahájil stavební práce ve svém úseku K-51 dne 28.července 1937. Vzhledem k tomu, že skupiny objektů tohoto úseku byly situovány většinou odděleně a v komplikovaném terénu, musela být organizace práce v úseku rozdělena do pěti dílčích pracovních podúseků: 1.podúsek – Černovice u Chomutova (7 objektů), 2.podúsek – Krásná Lípa (4 objekty), 3.podúsek – Sperbersdorf-Hutberg-Katzenhübl (5 objektů), 4.podúsek – Otvice (6 objektů) a 5.podúsek – Zaječiče-Vrskmaň-Pohlody (3 objekty). Práce měly postupovat podle pořadí jednotlivých podúseků. Kancelář VSD společně s kanceláří podnikatele se přesouvala postupně podle prací z obce Černovice do Krásné Lípy, odtud do Březence u Jirkova a dále do Otvic a Vrskmaně.

Krátce po zahájení stavby zaslal stavitel Štambachský, prostřednictvím VSD Chomutov, Velitelství žen. vojska I.sboru prosbu o snížení počtu zadaných objektů, vzhledem k jeho zhoršujícímu se zdravotnímu stavu a nedostatku provozního kapitálu. VŽV podnikateli vyhovělo a ponechalo mu 11 objektů z původního zadání. Ostatních 15 objektů bylo připojeno 21.srpna k zadání stavební firmě ing. Jindřicha Raynala a ing. Balcara, Praha XIX, Jiráskova 7n, budující sousední úseky K-52 Most a K-53 Bílina. Uvedených 15 objektů přešlo na krátkou dobu do působnosti VSD Most, jemuž velel škpt.pěch. František Sixta. Ani toto řešení nezůstalo definitivní.

Dne 28.srpna 1937 oznámil stavitel Josef Štambachský, veliteli VSD Chomutov škpt.pěch. Ballymu, že je nucen se vzdát stavby i zbylých 11 objektů úseku K-51, které zůstaly v pravomoci VSD Chomutov. Uvedené objekty byly staviteli Štambachskému ponechány podle rozhodnutí VŽV I.sboru z 21.srpna 1937. Stavitel Štambachský uvedl jako důvod naprostý nedostatek provozního kapitálu k proplácení týdenních mezd zaměstnancům a nemožnost získání dalšího potřebného úvěru pro nákup stavebního materiálu. Celou situaci stavitele Štambachského komplikoval jeho tíživý zdravotní stav. Mzdy zaměstnanců byly řádně vypláceny do 28.srpna 1937. Šest peněžních ústavů, s nimiž stavitel Štambachský jednal, nakonec odmítlo z různých příčin potřebný úvěr poskytnout.

Stavitel Štambachský rozpracoval do své úplné rezignace celkem pět prvních objektů. Pro dva objekty bylo připraveno bednění k betonáži. To znamená, že měly osazeny již všechny ocelolitinové součásti. Mimo uvedené dva objekty měly ještě další dva provedenou tzv. základovou skořápku, na níž byly objekty vybudovány. Pro pátý rozpracovaný objekt byl připraven výkop.

Po zvážení a přezkoumání všech okolností byla stavba celého úseku K-51 Chomutov zadána dne 7.září 1937 pražské firmě ing.Raynala a ing.Balcara. Celý úsek byl opět vrácen do působnosti VSD Chomutov. Předání rozpracovaných stavenišť se uskutečnilo prostřednictvím VSD Chomutov mezi odstupujícím stavitelem a uvedenou firmou, přičemž J.Štambachský byl ochoten postoupit nové firmě část již zajištěného materiálu a stavebního inventáře. Lhůta pro realizaci úseku byla v zadání stanovena na 60 pracovních dnů, nejdéle však do 15.listopadu 1937. Podle zvyklostí organizace staveb byla firma ing. Raynala a ing. Balcara povinna složit u Hospodářské správy I.sboru záruku 30 000 Kč.

Objekty byly nové firmě zadány podle pevných jednotlivých cen platných v úsecích K-52 Most a K-53 Bílina za předpokládanou cenu 602 088,87 Kč.

Po první rekognoskaci terénu a všech stavenišť ze dne 30.srpna 1938 inženýři Raynal a Balcar požadovali 8% navýšení odměny vzhledem k značně členitému terénu v podúseku č.1-3, který způsoboval dopravní problémy při přísunu stavebního materiálu z vykládací stanice ČSD Černovice u Chomutova, kde byl firmou zřízen depozit materiálu a vybavení objektů.

Samostatné pracovní skupině firmy ing. Raynala a ing. Balcara se podařilo po převzetí stanovišť rozpracovaných objektů vybetonovat do poloviny září první objekt úseku. Do 15.října 1937 přibylo dalších sedm objektů. I v tomto úseku betonáž objektů stagnovala vzhledem ke zpožděným dodávkám výstroje a výzbroje. Výstavba vzhledem k tomu časově zasáhla do počátku roku 1938. Do poloviny ledna 1938 bylo vybetonováno 22 objektů úseku. Zbylé tři byly vybetonovány do 15.února 1938. V té době bylo zcela dokončeno 23 objektů. Ukončení veškerých stavebních prací je datováno v úseku K-51 Chomutov ke dni 25.března 1938.

Jako neodmyslitelná část opevnění byl chápán v době výstavby čs. stálého opevnění systém překážek, ostřelovaných objekty, které měly zvýšit neprůchodnost opevněných úseků. Již v roce 1936 bylo taktickým dozorem v rámci celého stavebního úseku č.V, vyhodnoceno 16 400 m ohrožené linie, která nebyla chráněna přirozenými terénními překážkami proti útoku obrněných vozidel. Tzv. protipěchotní a protitankové intervalové překážky měly uzavřít možné útočné směry pěchoty a komunikace, vedoucí přes obranné postavení. Nejohroženější prostory se nacházely v otevřeném terénu mezi Prunéřovem a Chomutovem a jihovýchodně od Jirkova směrem k Mostu. V roce 1936 byly vyhodnoceny jako nejvýhodnější překážky proti tankům vysoké náspy a hluboké zářezy železniční tratě Cheb-Ústí nad Labem, kterou linie LO kopírovala a již ostřelovala.

V souvislosti s výstavbou LO vz.37 byla příprava překážek opět aktualizována. V červenci 1937 stanovilo ŘOP pořadí naléhavosti budování překážek v oblasti I.sboru. Zřízení stálých protipěchotních a protitankových překážek v Podkrušnohoří bylo posunuto až na 4.místo v pořadí naléhavosti, vzhledem k jiným více ohroženým úsekům.

Oba velitelé VSD ve stavebních úsecích K-50 a K-51 provedli vyměřovací práce, na jejichž základě byly vypracovány návrhy vedení tras překážek, spotřeby překážkového materiálu a nákladů na výkup pozemků a platby nájmů z pozemků. Jako překážkový materiál měly být použity železné kolíky s 1-3 úchytnými oky, propletené ostnatým drátem (tzv. lehké protipěchotní překážky) a železobetonové ježky (tzv. těžké protitankové překážky). Zvláštním typem překážek měla být tzv. kombinovaná překážka, složená z železobetonových ježků a železných rozsocháčů. Do překážkového systému byla zahrnuta rovněž minová pole s proti-pěchotními improvizovaně připravenými minami.

Uvedené překážky nebyly do odstoupení čs. pohraničí Německu na Chomutovsku realizovány. V kritickém období května až do září roku 1938 byly protipěchotní intervalové překážky budovány na stanovených trasách improvizovaným způsobem, tedy z kůlů, propletených a spojených ostnatým drátem. Rovněž protitankové překážky byly řešeny improvizovaným způsobem – budováním protitankových stupňů, srázů a především maximálním využitím náspů a zářezů železničních tratí.

  1. Výsledky opevňovacích prací v letech 1937-1938

Fortifikační práce realizované na Chomutovsku v letech 1937-1938 byly vzhledem k množství vybudovaných objektů LO vz.37 méně rozsáhlé než opevňovací práce uskutečněné v druhé polovině roku 1936.

Obranná čára LO vzniklá v roce 1936 byla skutečně po vyprojektování nového typu LO vz.37 doplněna a zesílena pouze v minimální a nejnutnější míře, pouze tam, kde objekty LO vz.36 tvořily příliš řídkou obrannou čáru. Doplněním nových objektů byla vytvořena větší hloubka obranného pásma a hustota objektů na kilometr fronty zvýšena v průměru na čtyři. V obranné čáře vznikla místa, která značně tento údaj překračují. V celkovém měřítku lze říci, že na řadě lokalit se podařilo vytvořit optimální systém paleb, spojením palebné přehrady objektů LO vz.37 a čelných dalekých paleb objektů LO vz.36. Toto pravidlo nemohlo být uplatněno vzhledem ke konfiguraci terénu a k situaci obranné čáry, vybudované v roce 1936.

Výstavba objektů LO vz.37 byla v obou stavebních úsecích završena kolaudačním řízením.

Stavební úsek K-50 Kadaň byl zkolaudován ve dnech 5.-6.května 1938. Kolaudační řízení se zúčastnili brig.gen. Václav Nosek, velitel ženijního vojska I.sboru, por.žen.ing. Karel Potůček, velitel VSD škpt.pěch. Václav Memulka a za podnikatelskou firmu ing. Černý. Komise provedla podrobnou kontrolní obhlídku všech dokončených objektů přičemž zkontrolovala a porovnala rozměry, osazené vybavení a palebné sektory objektů s podrobnými plány vojenské správy.

Kvalita betonové směsi, zpracované při stavbě, byla podrobena průběžné kontrole, odebíráním vzorků ve formě vždy třech zkušebních kostek, které byly z každého stanoviště odesílány podle zvláštních pravidel k průkazní zkoušce do Výzkumného a zkušebního ústavu hmot a konstrukcí stavebních při Českém vysokém učení technickém v Praze.

Betonová směs pro objekty stavebního úseku K-50 byla zpracována velmi kvalitně. Pevnost betonových kontrolních kostek se pohybovala v rozmezí od 409 do 576 kg/cm2 a činila průměrně u všech objektů 473 kg/cm2. Pouze u sedmi objektů byla pevnost materiálu menší než 450 kg/cm2. Tuto minimální hodnotu předepisoval výnos vydaný ŘOP dne 23.července 1937. I přes sedm objektů, u nichž pevnost materiálu nedosáhla požadované minimální hodnoty, nenavrhla kolaudační komise žádné snížené ceny betony, vzhledem k tomu, že uvedený výnos nebyl dán podnikatelské firmě před skončením betonáže k dispozici.

Kolaudační komise zjistila pouze deset drobných závad, většinou uvnitř objektů, které musely být odstraněny vlastním nákladem stavební firmy nejdéle do 15.června 1938.

Kolaudační komise řízení ve stavebním úseku K-50 Kadaň bylo uzavřeno konstatováním, že Stavební společnost dříve Hrůza a Rosenberg provedla v době od 28.července do 15.března 1938 stavbu všech zadaných 22 objektů. Práce byly provedeny odborně, bez podstatných závad. Lhůta vyhrazená pro realizaci prací, terminovaná do konce října 1937, nebyla překročena vinou podnikatelské firmy, ale opožděným dodáním tzv. výstroje a výzbroje vojenskou správou. Z toho důvodu nebyly uvedené firmě účtovány žádné srážky. Závěrečné zúčtování bylo uzavřeno dne 13.ledna 1939 (viz: Tabulka č.6).

Kolaudační řízení v sousedním stavebním úseku K-51 Chomutov proběhlo ve dnech 26. až 27.května 1938. Vzhledem k tomu, že vlivem mimořádných opatření obsadily útvary pěšího pluku č.46 dne 22.května 1938 přikázaný obranný úsek, proběhla kolaudace v době, kdy byly objekty obsazeny osádkami a vyzbrojeny.

V čele kolaudační komise působil brig.gen. V.Nosek. Dále byli přítomni por.žen.ing. Jaroslav Nolč a ing. Otto Balcar, zástupce stavební firmy. Vzhledem k tomu, že škpt.pěch.V. Bally, velitel VSD Chomutov zemřel 2.dubna 1938, byl jako velitel VSD přítomen mjr.pěch Pavel Malík.

V záznamu shledaných závad lze nalézt sedm výslovně uvedených nedostatků, z nichž nejzávažnější byly dva.

Při zkouškách betonových kontrolních kostek se pohybovala pevnost betonové směsi v rozmezí od 235 do 491 kg/cm2 a v průměru dosáhly hodnoty u všech objektů 361 kg/cm2. Dodatečně požadované minimum 450 kg/cm2 bylo při průkazních zkouškách překročeno pouze u dvou objektů.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem VŽV I.sboru navrhlo, aby bylo podnikatelské firmě odečteno z požadované částky 10%. Tento návrh byl podán i přesto, že výnos ŘOP o minimální krychelné pevnosti 450 kg/cm2 nebyl dán v době betonáže podnikatelům k dispozici.

Nad stanovené zadání provedla podnikatelská firma tzv. vícepráce. Především šlo o to dodatečné osazení litinových etážových trub ventilační soupravy do objektů. Podnikatelská firma provedla rovněž nad práce v zadání zastírání objektů č.6-9 v prostoru uzávěru u Krásné Lípy.

V usnesení kolaudační komise bylo kodifikováno, že pražská stavební firma inženýrů J.Raynala a O.Balcara vybudovala všech zadaných 25 objektů v téměř požadované kvalitě. Prodloužení prací bylo způsobeno podobně jako v úseku K-50 Kadaň prodlevami v dodávkách ocelolitinových součástí objektů ze sborového Střediska výzbroje a výstroje v Praze na Žižkově.

Navýšení cen, požadované podnikatelskou firmou kvůli složitému terénu v západní a severní části úseku, tedy přesněji v oblasti stavenišť objektů č.1-9, bylo vojenskou správou akceptováno. Na základě rozhodnutí ŘOP ze dne 23.března 1938 došlo ke zvýšení cen o 16 %.

Všechny závady měla podnikatelská firma odstranit do 15.července 1938.

Závěrečné zúčtování s pražskou firmou ing.Raynala a ing.Balcara se uskutečnilo dne 11.února 1939.

Snaze o maximální využití typizované konstrukce objektů LO vz.37 se nepodařilo zcela ve stanoveném úseku K-51 vyhovět. Prudký svah, na němž byl situován objekt LO vz.37 E č.8 a nebezpečí postupného zavalování vstupu do objektu uvedly k doplnění uvedeného objektu atypickou ochrannou přístupovou chodbou.

V této souvislosti je pozoruhodný rovněž objekt LO vz.37 A-160 č.10, který byl vybudován sice jako typizovaný objekt,ale jako jediný na Chomutovsku i v celém Podkrušnohoří v tzv.šikmém provedení.

Závěrem této kapitoly lze konstatovat, že pozdržení stavebních prací nemělo žádný negativní vliv na bojeschopnost linie. Ta byla již v polovině roku 1938 obranyschopná. Postupně bylo do objektů osazováno vnitřní vybavení. Terén v obranné čáře byl na nejohroženějších směrech upravován tak, aby vytvářel překážku proti útoku obrněných vozidel.

 

Zdroj: Karel Straka, OPEVNĚNÍ NA CHOMUTOVSKU Z LET 1936‒1938 (příspěvek k problematice přípravy obrany Československé republiky v 2. polovině třicátých let), Bakalářská práce, Ústí nad Labem 1997


 

 

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

pridej-se-k-nam